Rumunsko

V Rumunsku se mohutně demonstruje a téměř padá vláda. Desetitisíce lidí na ulicích přitahují televizní štáby i jiná zpravodajství a o Rumunsku se tedy hodně mluví.

Protože jinak od dob drsného pádu Ceausesca o něm moc slyšet nebylo.

Jaké je dnešní Rumunsko, moc nevím.

Začátkem 80. let minulého století jsem tuto zemi navštívila jako turistka. Jeli jsme tam k moři. Už jsme navštivili - i opakovaně - Bulharsko, Maďarsko, Německou demokratickou republiku a Polsko. Jinam nás režim nepouštěl, tak jsme vyrazili do Rumunska.

O Rumunsku jsme nějak  moc informací neměli, budovali tam tehdy socialismus jako i ostatní státy sovětského bloku. Že se nemají nějak extra dobře, jsme tušili, propagandě chválící socialismus jsme samozřejmě nevěřili. Realita však překonala očekávání, nebo spíše byla šokem.

Začalo to už na cestě tam. Jeli jsme vlakem a na první stanici v Rumunsku obklopily vlak děti a natahovaly ruce. Až po nějaké chvíli jsme pochopili, že žebrají. Házeli jsme jim bonbony stejně jako ostatní cestující a považovali to jen za nějaký místní kolorit. Děti prostě chtějí sladkosti. Že to je proto, že žádné nemají, nám tehdy ještě nedošlo.

Ubytováni jsme byli ve velmi dobrém hotelu. Pompézní vybavení, tlusté koberce, usměvavý personál. Hned po příjezdu jsme navštívili nablýskaný bar a chtěli si dát kafe. Barman nás upozornil, že má jen náhražkovou kávu. Musel nám to zopakovat ve dvou jazycích, než jsme ho pochopili. A hned se nás zeptal, jestli s sebou nemáme pravé kafe, že ho koupí  za jakoukoli cenu. Měli jsme dva balíčky a jeden mu prodali. Zaplatil opravdu velmi dobře, dostali jsme mnoho tehdejších lei - a později pochopili, že to nebyl zase až tak dobrý obchod. Za ty peníze totiž nebylo co koupit. Obchody zely prázdnotou nebo nabízely jeden druh sardinek. Lepší nebo značkové zboží bylo k mání jen za tzv. tvrdou měnu. Měli jsme s sebou propašované západoněmecké marky, ty nám otevíraly dveře všude.

Zajeli jsme si do Konstance a zašli kromě muzea do pěkné restaurace na náměstí. Jídelní lístek neměli a číšník trochu vypadal, že o něm jakživa neslyšel. K jídlu měli brambory. Jen brambory. Maso došlo, což číšnik vysvětlil faktem, že už bylo odpoledne. Zeptal se, zda můžeme platit i jinou měnou, než jejich rumunskou. Když jsme řekli, že máme marky, číšník nám potichu sdělil, že by do hodiny mohli sehnat kuře a upéct nám ho. Ale nějak nás přešel hlad.

Seděli jsme na náměstí a pozorovali Rumuny, kteří chodili kolem. Všichni bez úsměvu někam spěchali. S cizinci se v podstatě odmítali bavit. Měli strach. Jako matka tehdy dvouletého dítěte jsem si všimla, že místní lidé nepoužívají kočárky. Své děti nosili v náručí. Dávala jsem si pak na to pozor a za celou dobu jsem skutečně neviděla jediný dětský kočárek. Že by je neměli?

V místní cukrárně nebylo chladící zařízení a ve vedru, které panovalo, nabízeli jeden druh roztékajícího se zákusku, něco jako větrník. Koupili jsme si je - a po přičichnutí k nim jsme se venku rozhlíželi po odpadkovém koši. Než však bratr stačil do něj zákusky hodit, zadržela mu ruku stará paní a s prosebným pohledem si zákusky vzala. Měli jsme pocit, že má hlad. A cítili jsme se trapně.

Do přístavu nás nepustili, a když jsme si chtěli vyfotit pár domů na náměstí, kontrolovali nás jacísi pánové v civilu.

Do našeho hotelu Rumuni nesměli, a to ani na pláž, která k němu přináležela. Byla hlídaná. Zaměstnanci hotelu byli velice úslužní, ale téměř s námi nemluvili. Paní recepční se mne ale jednou zeptala, jestli nemám na prodej punčochy. Neměla jsem, nenapadlo mne brát si do horkého Rumunska k moři s sebou punčochy. Taky jsem si v duchu řekla, že další jejich leje už nepotřebujeme.

Ke konci pobytu ke mně s určitým zdráháním přistoupila paní pokojská a potichu se mne dobrou němčinou ptala, jestli bych jí neprodala ty použité kalhotky, které dávám do igelitové tašky. Chtěla jsem si je samozřejmě odvézt domů na vyprání, paní pokojská mi ale řekla, že má doma dvě dcery a prádlo se v podstatě nedá koupit. Dala jsem jí je zdarma a bylo mi z toho všeho špatně.

Měli jsme z nečekané bídy té socialistické země velmi rozporuplné pocity. Nikdy předtím jsme nikde takové poměry neviděli.

A nejhorší ze všeho byl ten všudypřítomný a nakažlivý strach.

Řekli jsme si, že musí být velmi těžké narodit se jako Rumun.

Tehdy tomu tak skutečně bylo.

Možná je to těžké i dnes.