Němci a válka

Pořád to platí - zeptat se je faux-pas, nebo přímo tabu. Němci si trauma z války nesou s sebou, a to i v další a následující generaci. Mám hodně příbuzných a přátel v Německu. A vždy mne to zajímalo. Poprvé jsem se odvážila zeptat

před více než dvaceti lety. Na návštěvě v Kolíně nad Rýnem jsem se přátel zeptala - a co dělali vaši rodiče za války? Odpovědí bylo ticho, pak mi v kuchyní přítelkyně vysvětlila, že na to se nikdo nikdy neptá. Dobře, řekla jsem si. Ovšem pochyby samozřejmě vzrostly - protože odpověď: táta bojoval tam a tam by byla přijatelná, odpověď táta byl dozorcem tam a tam nemožná, odpověď táta byl jako SS tam a tam nepřípustná.

Další příbuzný ze severního Německa mi jednou řekl, že si myslí, že jeho táta zemřel jako přesvědčený nacista. Třicet let po válce. Ale že si to jen myslí - nikdy se s ním o válce nebavil.

V poslední době jsem s příbuznými svého muže - Němci - opakovaně navštívila Prahu. Znám naše hlavní město velmi dobře a bavorští příbuzní jím byli nadšení. Při plánování programu se manžel zeptal - vezmeš je do židovského města? No to asi radši ne.

První dvojice (bavorští sedláci, věk lehce přes šedesát) byla Prahou okouzlená, do židovské oblasti jsme nešli a oni se na ni ani neptali.

Druhá dvojice (zubařka a technik,, opět šedesátiletí) se zeptali, zda bychom mohli navštítivit i židovskou čtvrť, zajímal je slavný hřbitov a Staronová synagoga, víc vidět ani vědět nechtěli.

Ti poslední (profesorka gymnázia - 45 let, její technický manžel, její otec - učitel v důchodu - 75 let a jeho žena úřednice) chtěli nejen vidět hřbitov a nejstarší synagogu, ale i vše ostatní. Před Pinkasovou synagogou se zeptali, co v ní je. Jména obětí nacistů. Uvnitř mlčeli. Na večeři jsme se pak rozpodívali a já se zeptala 75letého učitele, jak jeho rodiče prožívali válku. Jsi válečné dítě, řekla jsem, co tedy rodiče? - Chvíli povídal o matce, jak to měla těžké, sama s malými dětmi. A pak řekl - otec se vrátil z fronty a nikdy o ní nemluvil. Ani slovo. Nevím ani, jestli bojoval na východní nebo na západní frontě. - A to ses nezeptal? - Ne. O  tom se prostě nemluvilo. Ani otec, ani strýcové, kteří byli vojáky, nikdy o svých zážitcích nemluvili.

Chvíli jsme diskutovali o tom, zda je to dobře. Dospěli jsme k názoru, že to musela být tak hrůzná zkušenost, že byla asi nesdělitelná. Mnichovská profesorka byla toho názoru, že kdyby děda dovedl o svých zkušenostech a zážitcích mluvit, bylo by to pro ně všechny lehčí. Takhle nevědí nic.

Máme pocit, že se Němci se svou minulostí vyrovnali. Mají mnohá muzea, památníky, dokumenty. Ale v lidech je stále pocit nepřekonané a nepřekonatelné víny, tíhy, v některých možná i spoluzodpovědnosti, někteří se asi naopak cítí být tím vším ukřivděni.

Dnes je výročí Lidic.

Přestože máme výborné vztahy, asi bych tam své německé příbuzné a přátele nevzala.