Letní vzpomínání - Bulharsko

Máme léto. Čas odpočinku, cest a radosti. Mnozí cestují tam i onde, letecky, autem i jinak. Rodiče s dětmi většinou jedou k moři. My dříve na dovolenou s rodiči nejezdili. Maximálně na pár výletů do okolí.

A tak až jako studentka vysoké školy jsme se s manželem, který právě dostudoval, a bratrem, také studentem, rozhodli jet na dovolenou. A hned do ciziny. K moři. Nebyli jsme trampské typy pro cestování stopem nebo pěšky s bágly. Jeli jsme s Čedokem do Bulharska. Vlakem.

Dodnes si pamatuji tu atmosféru dálek, když jsme v noci stáli na ostravském nástupišti a čekali na rychlík. Cesta do Burgasu byla daleká, leč v lehátkovém voze s četbou, kartami a nekonečným povídáním ubíhala poměrně rychle. Z Burgasu jsme jeli autobusem na Slunečné pobřeží a tam bydleli ve zděných chatkách nedaleko moře. Nádhera. Horko. Mládí. Legrace. Pohoda.

Měli jsme polopenzi a jídlo jsme dostávali v restauracích za jakési poukázky naší cestovky. Brzy jsme zjistili, že jich máme tolik, že je nemůžeme projíst. Vyměnili jsme tedy část v dost nevýhodném kurzu s jedním číšníkem za bulharskou měnu. Mělo to háček. Žili jsme v socialismu, o kterém jsme si nedělali iluze, ale jaksi jsme předpokládali, že úroveň je ve všech socialistických státech tak nějak stejná. Nebyla. Za získané peníze nebylo nic moc co koupit. V obchodě měli jeden druh sušenek, nebyly špatné, ale jen jedny. Ostatního zboží se nedostávalo. Nakonec jsme s radostí zjistili, že Bulhaři vyrábějí parfém z růží - a ten, ne příliš levný, byl ke koupení. Zásobila jsem se na několik let dopředu a všichni příbuzní jej dostali po příjezdu jako dárek.

Jednoho dne jsme se rozhodli, že by bylo dobré jet na nějaký výlet. Z našeho pobřeží se dalo jet autobusem do dosti vzdáleného přístavu Varna. Výborně. V námořním přístavu jsme nikdy nebyli. A tak jsme si přivstali a čekali na autobus. Přibližně v určenou dobu se k zastávce blížilo cosi, co vzdáleně připomínalo autobus, rozhrkané vozidlo s takovým tím protáhlým předním dílem, téměř nosem. Snad to proboha není náš autobus? Byl. Nasedli jsme a vozidlo se rozjelo. Moc lidí necestovalo, asi věděli, proč. Klimatizace samozřejmě veškerá žádná, popraskané sedačky, ale hlavně - autobus sebou hrkal tak, že jsme nevěřili, že dojede. Vydával neskutečné zvuky a hrozil každou vteřinu rozsypáním. Do toho kvílela jakási lidová hudba východního směru, kvílivá táhlá melodie, kterou řidič poslouchal celou cestu na maximální hlasitost. Byli jsme téměř vytřeseni z duše. Nezapomenutelná zůstala věta jednoho ze dvou Poláků, kteří s námi cestovali. Zřejmě aby povzbudil svého krajana, hlasitě pronesl: "Možno se to popsuje." - Těžko říct, zda tehdy doufal v poruchu celého autobusu nebo aspoň rádia, leč nesplnilo se ani jedno. Kupodivu jsme dojeli a měli jen asi dvě hodiny na prohlídku města. Okamžitě jsme se vydali k přístavu, leč když jsme se k němu v tom vedru zmoženi neuvěřitelnou cestou přiblížili, zastavily nás závory - vstup do přístavu byl zakázán. Zřejmě by se podrobnosti o jeho existenci mohli dozvědět západní diverzanti. Do přístavu jsme se nedostali, nenašli jsme ani žádnou restauraci, kde bychom se najedli, tak jsme si koupili meloun a jeli stejným autobusem několik hodin zpět. Vydařený výlet.

Jiným téměř vydařeným výletem byla cesta mého muže a bratra na šlapadle. Na pláž jsme chodili samozřejmě denně. Byly tam davy lidí, jak to tak bývá, a také plavčíci a vyvěšovaly se vlajky různých barev. Podle toho, jestli bylo moře klidné či ne. Při černé vlajce se do vody nesmělo a plavčíci nemilosrdně za hlasitého pískání všechny z moře vyháněli. Jednou jsem si klidně četla na pláži, když jsem uslyšela zuřivý pískot. Nejprve jsem mu nevěnovala pozornost, ale nabýval na síle a za chvili jsem uviděla zuřivě běhající plavčíky, kteří mávali rukama a křičeli a nakonec nastartovali takový ten rychlý člun a vyletěli na moře. Zamířili k jasnému cíli - v dáli bylo vidět šlapadlo. Už se téměř ztrácelo za obzorem. Plavčíci jej dohonili a odtáhli zpátky směrem k našemu břehu. Jeli na něm můj muž a bratr. Na mou otázku - co blbnete? - mi odpověděli, že chtěli dojet do Nesebaru. Ten byl ovšem několik kilometrů daleko. A můj muž je neplavec. Inu, byli jsme mladí.

Ještě před samotnou cestou do Bulharska jsme si od sestřenky koupili západoněmecké marky. Pašovali jsme je v botách.  Měli jsme nějaké drobné a také stomarkovou bankovku. Otvírala nám dveře kamkoli. Dostali jsme se s ní do hotelových klubů i kasina, hráli jsme poprvé v životě bowling, dali si míchané nápoje - a to ji stačilo jen v peněžence nenápadně ukázat. Nakonec jsme si za ni nakoupili v místní obdobě našeho Tuzexu.

Dnes je vše samozřejmě zcela jinak. Přístavy jsou volně přístupné, marky neexistují a eura netřeba pašovat, jistě mají v Bulharsku více druhů sušenek.

Růžový parfém snad ještě prodávají také. I výborné smažené rybičky. A Nesebar jistě zůstává stejně kamenný a historický.

A moře mořem.