Letní vzpomínání III - Západ
Jeli jsme s manželem vlakem, jak jinak. Přes Rakousko do Itálie. Věděli jsme, že nám doma lžou. Viděli jsme samozřejmě nějaké filmy, ve kterých se dalo tušit, jak to v nesocialistickém světě vypadá. Měli jsme i nějaké informace od příbuzných a přátel.
Přesto to byl neskutečný kulturní a společenský šok.
Dnes už je to úsměvné, ale prvním šokem byla návštěva supermarketu ve Vídni, kde jsme měli celý den volno před přestupem na další rychlík. Stáli jsme v tom veleobchodě doslova nacpaném zbožím všeho druhu a ztratili řeč. U nás na vsi sice už také místo pultového prodeje zavedla Jednota samoobsluhu - ale tohle? Chodili jsme tam a dívali se a dívali. Jako správní šetřiví čeští turisté jsme měli s sebou paštiky, potřebovali jsme koupit chleba. V oddělení pečiva jsme procházeli kolem řady baleného i nebaleného pečiva - u nás byl v té době k dostání jen tzv. předpek, tedy pečivo pečené o den dřív. Vybírali jsme podle ceny a vybrali velmi levný balený chléb. A pak jsme ho jedli schovaní na zastrčené lavičce v parku. A když jsme ho dojedli, a byl dobrý, hrála jsem si s jeho obalem a teprve tehdy zjistila, že je na něm nápis "Fur unsere liebe Tierfreunde" - Pro naše milé zvířecí přátelé. Byl to chleba pro psy. Vůbec jsme netušili, že něco takového existuje. Rozesmáli jsme se.
V Benátkách další překvapení. Na schodech před nádražím se válel opilý bezdomovec s poloprázdnou lahví v ruce. Johny Walker. Můj muž trpce konstatoval, že on jako socialistický inženýr tuhle whisky ještě neochutnal.
Hned u toho nádraží byl také stánek s ovocem. A měli tam trsy banánů. Nejedla jsem banán asi dva roky a rozhodla se jeden si koupit. Taková exotická lahůdka. Prodavač se zatvářil poněkud překvapeně, když jsem požádala o jeden banán. - Jeden? ujišťoval se. Přisvědčila jsem. - Odkud jste, paní? - Řekla jsem, že z České republiky. Chvilku se na mne díval, pak utrhl z trsu nádherný veliký banán a podal mi jej. - To je pro vás, řekl mi. A peníze odmítl. Nevěřícně jsem se na něj usmívala.
Na náměstí San Marco jsme si sedli hned do první kavárny a objednali si kávu. Ať to stojí, co to stojí. Po přepočtu jsme konstatovali, že to je nejdražší káva našeho života. A přišli jsme skoro o třetinu peněz, které jsme s sebou měli. (O dvacet let později jsem na tomto náměstí stála s naším synem a s průvodkyní, která nám vyprávěla o zdejších památkách. V jednu chvíli ukázala na onu kavárnu a řekla: V Benátkách je obecně hodně draho. Ale tato stylová historická kavárna je vůbec nejdražší v celém městě. Tady si rozhodně kafe nedávejte. - Už se stalo, řekla jsem synovi. Tady jsme s taťkou tehdy seděli.) Poněkud nás tehdy nenapadlo, že v různých podnicích mají i různé ceny a že je možná někde jinde levněji. Byli jsme zblblí socialistickým rovnostářstvím.
Z Benátek jsme jeli vlakem do Milána za přáteli, které jsme zatím znali jen z dopisů. Vlak najednou v poli zastavil. A stál. A stál. Můj poměrně netrpělivý muž trval na tom, ať se zeptám, co se děje. Mluvila jsem trochu italsky, ale nijak dokonale. Odpověď Itala z našeho kupé si pamatuji dodnes. Sciopero - řekl. Nevěděla jsem, co to je, ale naštěstí jsem měla s sebou slovník. Stávka. Panebože - stávka. Tu jsme znali jen z hodin dějepisu, jak dělníci stávkovali a kapitalisté do nich stříleli. Italové ale zůstali v naprostém klidu. Spolucestující mi vysvětlil, že strojvůdce stávkuje, poněvadž žádá zvýšení platu. A když mu nepřidají, to tady jako strávíme celou dovolenou? Onen strojvůdce stál opřený o lokomotivu a kouřil. Pak přijelo auto, z něj vystoupili pánové v oblecích, chvilku se dohadovali - a pak se jelo dál. Sice se zpožděním, ale jelo. Zda mu přidali nebo kolik, nevím.
Přátelé v Miláně byli v našem věku, byli také vysokoškolsky vzdělaní, měli také jedno dítě - jako my. Tím podobnost končí. Měli lepší byt, lepší vybavení, lepší auto (tedy my tehdy neměli žádné) a zažili jsme spolu spoustu zajímavých momentů. Vyberu jen několik. (Pominu například, že jsme hned první večer neuměli pustit vodu bezdotykovými bateriemi.)
Seděli jsme u nich na gauči a sledovali televizi. - Zeptej se ho, kolik mají programů, děl můj muž. Zeptala jsem se Domenica, kolik mají televizních programů. Zamyslel se a pak řekl - něco kolem stovky. Měli satelit, to jsme nevěděli ani neznali. Mlčky jsme na něj koukali. To není možné. Domenico se zeptal, kolik programů máme my. - Due. Dva. řekla jsem. Teď zase koukal on. A pak se pro jistotu zeptal znovu, nebyl si jist, zda jsem mu správně rozuměla. A kamkoli jsme tehdy přišli na návštěvu, a vodil nás k přátelům a příbuzným neustále, vždy nás představoval: To jsou mí přátelé z Čech. Mají dva televizní programy. Dva.
Zítra pojedeme do centra Milána, oznámil u snídaně Domenico. Metrem. - Metrem? Vyděsila jsem se. Krátce předtím jsem viděla film Bandité v Miláně. Zpitomělá tímto filmem a socialistickou propagandou chtěla jsem Domenicovi vysvětlit, že nemůžeme jet metrem, neb se tam střílí. A já mám doma malé dítě. Naštěstí jsem to neuměla italsky vysvětlit, takže se jelo. V metru byli všichni lidé zcela v klidu a většinou si hráli s dvouletým synkem Domenica. Střelba veškerá žádná.
V Miláně nás Domenico vzal na náíkupní třídu Vittorio Emanuele - ta nejluxusnější a nejdražší v Miláně. Chodili jsme po vykládané mramorové dlažbě pod prosklennými střechami a zírali na obchody věhlasných značek. A Domenico s manželkou se na nás koukali trochu udiveně a pak se Domenico zeptal, jestli se mi tu skutečně nic nelíbí. Jeho otázku jsme nechápala. - Tak proč si nic nekoupíte? zeptal se. A tak jsem ho vzala bokem a špatnou italštinou a trochu lepší španělštinou jsem tomuto Italovi vysvětlovala, co je to devizový příslib. A že si nic tady ani zdaleka nemohu dovolit koupit. A že v podstatě nemáme žádné peníze. - Zíral na mne a pak se mi omluvil, ačkoli neměl za co.
Hned na začátku té luxusní třídy byl tehdy obchod s lampami všeho druhu. A ve výloze měli překrásnou olejovou lampu v antickém stylu, pozlacenou, s bílou mramorovou soškou. Koukala jsem na tu krásu a hlasitě ji pochválila. Byla samozřejmě zdaleka nad naše finanční možnosti.
A když jsme se poslední večer loučili, donesl Domenico velkou krabici - že to je dárek pro nás. Koupil nám tu lampu. Nevěřili jsme svým očím. Dodnes stojí v obývacím pokoji, i když už není funkční.
Ale možná více než všechno to materiálno nás uváděla v úžas jiná věc. Pohoda, klid a usměvavost obyvatel. Ti lidé tam byli přátelští, nebáli se mluvit nahlas o čemkoli, zcela samozřejmě vyslovovali své názory. Žili svobodně a vůbec si to neuvědomovali. My jsme byli tak nějak zdrženliví, bázliví, nejistí. To nás trápilo nejvíc.
Ani na vteřinu jsme neuvažovali o tom, že bychom tam tehdy zůstali. Doma jsme měli malou holčičku. A také rodiče.
Ale po návratu jsme o tom uvažovali často a znovu a znovu.
Naštěstí už zbývaly jen dva roky.
Renata Pospiechová
Historická či životní zkušenost
Dostali jsme se v našich životech do období, na které nejsme nijak a nikterak připraveni. Některé z nás zajímaly válečné zkušenosti předchozích generací více, jiné méně. Něco jsme se učili ve škole. Něco bylo možno si přečíst.
Renata Pospiechová
Zpožděné pololetní účtování
Poněkud se zpožděním se letos zamýšlím nad svým kulturním životem. Ke kultuře samozřejmě patří i knihy - ty neuvádím, i když samozřejmě pilně čtu. Po té neskutečné covidové pauze se kultura naštěstí zase rozjíždí.
Renata Pospiechová
Vánoce? Ukrajina.
Máme čas už velmi předvánoční. Vše, co k Vánocům patří, je tady - dárky, cukroví, kapr, stromečky, trhy. Jako každý rok. Přesto je to letos poněkud jiné. Ať chceme či ne, prožijeme Vánoce ve stínu války.
Renata Pospiechová
Omyl, nebo..?
V 90. letech teď už minulého století se toho dělo opravdu hodně. A politika zajímala v podstatě každého. Všichni chtěli být u toho. Změna střídala změnu a naděje a úžas a radost vládly celému státu.
Renata Pospiechová
Nepoučitelní?
Existuje - zřejmě početně stálá - skupina obyvatel, kteří jsou nepoučitelní. Nebo spíše nepřístupni jakémukoli poznání či faktům či historii či ... prostě se zdráhám napsat přímo, že jsou hloupí.
Renata Pospiechová
Dovolená
Tak máme zase září - prázdniny pryč, dovolená skončila. Po všech zrušených zahraničních zájezdech a dovolených z minulých let jsem se letos rozhodla pro Česko.
Renata Pospiechová
A válka trvá
Když začala válka na Ukrajině a pominul prvotní šok, konstatovala jsem, že nejhorší je, že si časem zvykneme. A je to tady. Zvykli jsme si.
Renata Pospiechová
Rusové a Rusko, co také jiného?
Bylo mi osm, když mě probudila matka a hlasem plným slz řekla - Rusi přišli, bude válka. Patří to k nejsilnějším vzpomínkám mého dětství. Venku chodili lidé s vozíky do obchodu pro mouku, rýži a jiné potraviny.
Renata Pospiechová
Moje devadesátky
Nedávno v televizi skončil poměrně úspěšný detektivní seriál s názvem Devadesátky. Hodně lidí jej sledovalo, mnoho se o něm diskutovalo, bylo vydáno nemálo článků. Nedívala jsem se.
Renata Pospiechová
Štědrý den
Trocha nostalgie - máme po Třech králích, takže Vánoce definitivně skončily. A Vánoce - to je především Štědrý den.
Renata Pospiechová
Nechtělo se mi...
Nechtělo se mi k tomu vůbec vyjadřovat. Nejsem totiž odborník. A že jich máme! Sociální sítě umožňují lidem vyjadřovat se naprosto ke všemu a v poslední době - možná z frustrace - máme nespočet odborníků na vakcinaci.
Renata Pospiechová
Jsem bílá
Hodně se teď mluví o rasismu. Všude možně - dokonce i ve fotbalu. A čím více se o rasismu mluví, tím více se jím zabýváme. Je to kontraproduktivní. Nikdy by mne nenapadlo přemýšlet o barvě kůže kohokoli
Renata Pospiechová
Prvňáčci
První školní den jsem pozorovala budoucí prvňáčky. Přišli do školy svátečně oblečeni, s rodiči, většinou měli na zádech aktovky. Vypadali natěšeně a dychtivě. Někteří se trochu styděli. Jiní byli sebevědomí až moc.
Renata Pospiechová
Kultura?
Každoročně přibližně v tuto dobu bilancuji své kulturní zážitky za uplynulé pololetí. Návštěvy kulturních akcí a událostí. Knihy vynechávám, televizi nepočítám. Letos není co bilancovat.
Renata Pospiechová
A ještě jednou žáci
Blíží se konec školního roku, který byl více než podivný. V současné době se bilancuje, ve školách vládne čilý ruch - život se vrací k normálu, konají se školní výlety i jiné akce, také se uzavírají známky.
Renata Pospiechová
Žáci
Slyšíme to všude kolem, píše se o tom, někteří i diskutují. Distanční výuka - co způsobila, jaké má klady, jaké zápory. A co převažuje. Někteří chválí, že žáci využili možnost naučit se lépe pracovat s technikou.
Renata Pospiechová
Nezlehčuji, ale..
Nedávno jsem se rozhodla zakoupit pro svého dvouletého vnoučka sedačku na kolo. Výběr je obrovský. A při tom vybírání jsem narazila na výzvu - a nezapomeňte na přilbu!
Renata Pospiechová
Zklamání?
Blahoslavení, kdo nic neočekávají. Vyhnou se zklamání. Tohle kdysi řekl anglický básník Alexander Pope. A tato jeho slova patří k mým oblíbeným, snažím se jimi řídit. Proto nemohu říci, že jsem zklamaná. Spíš překvapená.
Renata Pospiechová
Já a ON
Nejsem historička umění ani nijak jinak v umění či jeho dějinách vzdělaná. Jen prostě vnímám, jsem ovlivňována a někdy stojím v němém úžasu. Například takový Michelangelo Buonarroti.
Renata Pospiechová
Nějaké klady
Covid. Koronavirus. Nazýván tak či onak, změnil náš život. K horšímu. Opatření stíhají opatření, bez roušky už nevycházíme málem ani z ložnice, normální život se zastavil, kultura neexistuje, cestování není, děti se neučí.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 243
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 789x