Před osmdesáti lety zemřel prezident Masaryk. Vzdělaný prezident s noblesním chováním, důstojným vzezřením a přirozenou autoritou. Dovede si ho někdo představit s virózou nad korunovačními klenoty? Jeho rozhodně ne.
Některé další ovšem ano.
Po uctívaném a téměř adorovaném Masarykovi přišel nevýrazný Beneš, který se neuměl a ani nemohl vymanit z Masarykova stínu. Navíc zůstává jaksi stále v myslích Čechů se stigmatem slabošství až zrady - to ten mnichovský ústup a pak tragický omyl při přijetí demise ministrů a faktické umožnění vlády komunistů. Ono se nám to sice soudí, když víme, co a jak následovalo. Ale přesto.
No a pak už to byla bída s nouzí. Rozšafný alkoholik s fajfkou Kléma Gottwald. Ten je s virózou nad klenoty naprosto uvěřitelný. A možná ji i měl, leč soudruhům se to podařilo utajit. Jako mnoho dalšího.
Dělnický táta Zápotocký, který vstoupil do dějin zapíráním měnové reformy v jejím předvečeru.
Poněkud rozpolcený Novotný, jenž vzezřením k soudruhům jaksi nepatřil a jemuž se to komunistické přesvědčení dalo dost těžko uvěřit.
Rozporuplný generál Svoboda, ve kterého vkládali mnozí po vpádu "spřátelených" vojsk naděje, neboť netušili, jak tento soudruh klame tělem. Jak je kovaný a prosovětský.
Biedný súdruh Husák, jehož češtinu prokládanou slovenštinou dnes opět slýcháme z úst jednoho politika. Súdruh Husák zůstane navždy v myslích lidu se silnými brýlemi na očích, projevem v ruce a hodinami za zády.
Pak ten velký zlom, mnohými dostatečně oceněný až dodatečně. Václav Havel - vnějškem jakoby nejistý, leč pevně přesvědčený a přesvědčivý demokrat, který dokázal, co nikdo před ním - obrátil pozornost světa k naší zemi. Vydobyl jí úctu a uznání. Scházel se s nejvýznamnějšími tohoto světa a jeho význam je většinou oceněn až teď. Už víme, jak citelně nám chybí.
Václav Klaus ho nemohl při vší snaze nahradit, ale pořád to ještě šlo. Ješitnost a občasné excesy ještě stále překrývala jeho autorita i většinou důstojné chování.
No a teď už máme, co jsme chtěli, jak se kdysi zpívalo. Na Hradě trůní neomalenec s chováním řeznického psa obklopen suitou nohsledů tak bizarních, že se tomu až nechce věřit. Přízemní sprostotu a vulgární výrazy střídají neomalené lži a nechutné bonmoty. Leč lid jest povětšinou spokojen a panu prezidentovi to doslova žere. Vždyť on je tak lidový, takový náš.
Občas se chce povzdechnout - blahoslavení chudí duchem, leč člověk nechce urážet.
Obávám se, že prezident Zeman si vše, co umí a v čem se tak vyžívá, ještě jednou zopakuje. Lid jej zvolí.
A lid je lid.
