Pohádky

Uf - je to za námi. Každoroční televizní šílení - na všech programech, tedy téměř na všech programech již měsíc nic než pohádky. Češi to tak prý chtějí, je to součást Vánoc a období kolem - a tak  od začátku prosince pohádkujeme.

A to i ve večerních hodinách v hlavním vysílacím čase.

Jsou ale na světě lidé, možná nás není moc - kteří pohádky nemusíme.

Od malička jsem měla s pohádkami problém.

Když mi poprvé odvyprávěli Karkulku, na konci jsem se rozvzlykala, neboť mi bylo nesmírně líto toho vlka, kterého s kameny v břiše svrhli do studny. A on se utopil. Přišlo mi to kruté a neadekvátní vůči  jeho provinění, vždyť Karkulka i babička nakonec přežily.

O Perníkové chaloupce? Nesmírně mne zajímalo, co se stalo tomu otci, který je vyvedl do lesa a tam opustil. Zavřeli ho za to? Rodiče nevěděli, neb tuto otázku nečekali.

V každé druhé pohádce měl chudák plno dětí. A naši nám tehdy tvrdili, že se děti kupují. I mne s bratrem si koupili. A za co si tedy ti chudáci ty děti kupovali, když neměli peníze? A proč si kupovali tolik dětí, když pak neměli z čeho je živit? Máma byla z mých otázek úplně hotová.

V pohádkách o princeznách mne rozčilovalo, že jsou většinou hloupé - tedy ty princezny a že pořád dokola zadávají tři úkoly. Proč alespoň některá nezadá třeba jen dva?

Hloupý Honza mi připadal tak hloupý, že mi z něj bylo zle. Sněhurka - proč proboha kousala do toho jablka? To snad mohla a měla tušit, že to nedopadne dobře. Totéž Šípková Růženka - to jako nevěděla, že růže má trny? Tak všichni ji chrání před trny a na růži ji neupozorní? Sůl nad zlato - no jistě, že měla Maruška pravdu, ale jakýkoli společenský takt ji zcela minul. Přece někom neřeknu, že ho mám ráda jako sůl. 

A takové ty jiné Marušky či jak se jmenovaly, co třeba šly v zimě pro jahody a snášely i jiná příkoří, to ve mne vzbuzovalo odpor k jejich poddajnosti. Mně by tak mohla macecha poslat v zimě do lesa! To by něco uslyšela.

Smolíček? Dobře mu tak, měl poslouchat. Budulínek totéž. I koblížek, co ho pak liška snědla.

Mé až nejapné připomínky a poznámky rodiče nechápali, a tak mi nakonec ve druhé třídě koupili knihu O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách. To bylo ono. To bylo něco jiného. Chytré a logické příběhy s ponaučením. Bajky.

S pohádkami jsem skončila velmi brzy, nečetla je a nedívala se na ně. Ani o Vánocích. ani jako dítě, ani teď.

Jednu jsem ale na milost vzala.

Popelku. Pozor - ne tu se třemi oříšky, byť uznávám, že mladá Libuše Šafránková zde je okouzlující. Leč příběh mne nezaujal - proč se jako obléká do loveckých šatů? A to ji ten princ nepoznal, to byl slepý? A pak - tančí se závojem na obličeji. A jak jako ten princ věděl, že je krásná? Kdepak - nic pro mne.

Ale ta klasická černobílá Popelka. S excelentní macechou Dany Medřické. A s okouzlujícím princem Jiřího Štědroně. A něžnou hudbou. Ta dokáže vyvolat romantickou atmosféru i u mne. Tu jedinou na Vánoce snesu.

Tak zase za rok.