Severokorejci a slušnost

Na olympijských hrách nastoupili sportovci obou Korejí pod jednou vlajkou. To se dá ještě pochopit. Je to i jakési popíchnutí na dálku severokorejskému komunistickému diktátorovi - podívej, jednou bude Korea sjednocená.

A který životní styl zvítězi, je naprosto zřejmé. Nepředstavitelné totiž je, že by Jihokorejci přejali děsivý, byť někdy až úsměvný životní styl Severokorejců a začali se klanět sochám vůdců, chodit pěšky, dřít na polích a deklamovat rýmovačky oslavující Velkého soudruha.

Je nabíledni, že naopak Severokorejci by spojením obou zemí vydechli - a zírali.

Možná současného velkého Kima až mrazí, když na to pomyslí. A kysele sleduje, jak severní sportovci kráčejí bok po boku těm jižním.

Co se ovšem pochopit nedá, nebo chápe jen velmi těžko, je poklonkování diktátorově sestře. Podávání rukou, servilní úsměvy jihokorejských nejvyšších politiků - a možná i politiků ostatních zemí. A do toho povýšeně chladný úsměv ženy, která se podílí na totalitní vládě a má lví podíl na tom, jak to v její zemi vypadá.

Tou ženou by měl každý slušný člověk pohrdat. Nikdo by ji neměl nikam zvát, a když už přijela, mělo ji čekat hluboké opovržlivé mlčení a samota. Dát najevo, že takhle vážená dámo ne. Nezajímáš nás, opovrhujeme tebou i vším, co zosobňuješ. Případně klást otázky typu - Co hladomor? Kdy jste ho měli naposledy? - Co počet politických vězňů - zvyšujete, zvyšujete? - Kolik hodin denně u vás máte elektrický proud?

Slušnost se v tomto případě nemůže vyplatit. Je to výsměch všem obětem severokorejských komunistů.

Diktátoři tohoto typu ostatně chápou slušnost jako slabost a potvrzení jejich idejí.

Ta perfektně oblečená a nalíčená dáma nemá na olympiádě co dělat. A nemá co dělat mezi slušnými lidmi.

Jako ostatně všichni komunisté.