Forman, hudba a já

Odešel Pan režisér. S důrazem na to velké P. Jeho filmy jsou nezapomenutelné a patří k pokladům nejen české, ale i světové kinematografie. Jistě toho teď o něm bude napsáno mnoho. Bude se vzpomínat na natáčení i styl jeho práce.

Odborníci budou rozebírat jeho filmy i jeho přínos umění. Bude vyřčeno mnoho pěkných slov. A každý si v duchu odnese ten svůj dojem z tohoto velikána.

Já mám pana Formana neodělitelně spjatého s hudbou. Musel pro ni mít neuvěřitelný cit. Objevuje se v podstatě v každém jeho filmu a neodmyslitelně k němu patří.

Začalo to Konkurzem - lepší i horší pokusy o zpěv vzbuzují smích, pousmání i soucit.  V Hoří má panenko se samozřejmě hrají plesové odrhovačky, které tvoří atmosféru každého venkovského bálu a vykouzlí ji i na plátně. Ve Vlasech je hudba v podstatě jednou z hlavních postav a chytlavé melodie lehce přenesou díváka do  atmosféry let šedesátých a všeho, co k nim patřilo.

Valmont. Lehkovážný mladík je na návštěvě ve venkovském sídle své staré tety a večer baví přítomné dámy tancem. Tančí s mladou dívkou - v té hudbě a tanci je rozpustilost přechodu dětství k mládí i dychtivost všeho, co mladičkou dívku čeká. Tančí se starou usměvavou tetou - lehce až nadýchaně, hudba jí projevuje úctu i lásku, tančí se pomalu až nadneseně. Pak přijde tanec se svůdnou šlechtičnou, plný erotického napětí, doteků, očekávané a slibované rozkoše, hudba vzrušuje a rozpaluje. A nakonec tančí s naivní mladou ženou, která je do něj zamilovaná. Rozpínají ruce a blíiží se k sobě, hudba mluví za ně oba,  ona se ještě lásce brání, ale už ví, že marně. Hudba je plna citu a roztoužení, něhy a vzplanutí.

Tu scénu znám zpaměti a mohu ji vidět a poslouchat znovu a znovu.

Amadeus. Není co dodat. I ten, kdo nikdy neslyšel klasickou hudbu, tady nedýchá. Mozart, Salieri a hudba - to jsou tři hlavní postavy filmu. Bez hudby by tento skvost neexistoval. Připomeňme scénu u klavíru, kdy Mozart v okamžiku vylepší Salieriho uvítací skladbu - a preluduje a preluduje. Nebo scéna, kdy již poněkud otrávenému knězi starý Salieri zanotuje pár not z Malé noční hudby. Znáte? - A kněz se rozzáří. Samozřejmě, že to znám.To zná každý. Nevěděl jsem, že jste to napsal Vy. - Ne, to byl Mozart. Wolfgang Amadeus Mozart. - Nu a pak chorobně bledý umírající Mozart diktující Rekviem. Všechno má v hlavě. Každičkou notu každčikého nástroje.Horečně spěchá, aby to stihl.  Zpívá a diktuje. A diváka mrazí.

Nakonec jsem si nechala scénu scén. Přelet nad kukaččím hnízdem. Téměř závěr filmu. Mohutný Indián s lítostí a láskou udusí svého nemohoucího kamaráda. A ozve se takový jemný šelest metliček. A píšťala. Táhlý vysoký tón. A ticho. A po chvíli znovu. Jemně.  Indián pak jde k oknu a utrhne z podlahy ten obrovský přístroj. Hudba sílí. Prohodí ho oknem - to už je hudba ohlušující. Indián proskočí rozbitým oknem a běží a běží. A běžído dáli  v rytmu neskutečné indiánské hudby. Co krok, to takt. Co takt, to krok. Je v tom svoboda, step, snění, je v tom celý život.

Je v tom i to, že někdo odejde.

Díky, Pane Formane.