Vzpomínky na válku
Jistěže jsme měli. Jenže soudružku nějak zapomněli informovat, kde že se to ocitla. Byla totiž na Hlučínsku. Rodičům jsem nic neřekla a do školy horlivě donesla fotku dědy v parádní uriformě německého důstojníka, dědovi to na ní v té brigadýrce fakt slušelo. Soudružka nevěřila vlastním očím.
Naši předkové totiž bojovali ve válce všichni. Jenže jaksi na té nesprávné straně.
Takže když se ve škole mluvilo o tom, jak jsme ve válce zvítězili, nebylo to zcela přesné. A když ve škole oslavovali naše osvoboditele - Rudou armádu a velebili Rusy a vše sovětské, my věděli své. "Něco tak primitivního, jako byl život Rusů v Rusku, jsem v životě neviděl," vyprávěl mi soused, který prošel ruskou frontou. "Od těch se rozhodně nemáme co učit. Neznali ani skříně."
Ve škole říkali zcela něco jiného. Sovětský svaz - náš vzor. V mé dětské duši vládl zmatek.
Teprve později jsem si uvědomovala, jak cenné jsou ty vzpomínky. Vzpomínky přímých pamětníků a účastníků té doby. A jak řekl jiný soused - "My jsme tehdy sice neoslavovali vítězství, ale konec války ano. A byla to neskutečná úleva."
Onen děda, kterého jsem už bohužel nezažila, přišel o obě nohy v krutém ruském mrazu, když ho v noci nevystřídali na hlídce, protože přícházející kamarádi byli zastřeleni. Dědovi do rána nohy promrzly tak, že mu je pak amputovali.
Jiná vyprávění jsem slyšela na vlastní uši. I když, oni vyprávěli jen sporadicky. Stručně. A dost neradi.
Prastrýc dobýval Stalingrad a omezil se na suché konstatování, že své přežití považuje za zázrak. Slíbil Bohu, že pokud přežije, nikdy už nevynechá nedělní mši. Nevynechal.,
Tchán dobýval Moskvu. Postup tam byl až zázračně rychlý, vyprávěl. Proti nám bojovali staří, unavení vojáci. Ale pak před Moskvou přišli mladí Rusi v bílých uniformách, byla šílená zima, my neměli zimní výstroj - hnali nás sviňským krokem. Držel jsem se koňského ocasu a klouzal na zmrzlé půdě, tak jsem se dostal do bezpečí.
Jeden strýc narukoval v 17 letech a dostal se velmi brzy do amerického zajetí, což byla podle jeho slov životní výhra. Později mi ukázal dokument, který při propuštění podepsal. Stálo tam, že o poměrech v zajetí nesmí nikdy s nikým mluvit. Anglicky. Nerozuměl ani slovo.
Další strýc narukoval dokonce ještě o rok dříve, bylo mu 16, účastnil se bojů o Ostravu a tam také skončil v zajetí. Tom ruském. Podařilo se mu uprchnout, když je Rusové donutili hnát stáda ukradeného dobytka směrem na východ, do Sovětského svazu.
Další strýc bojoval na západní frontě a do smrti vzpomínal na Paříž, jak tam bylo krásně. Ale také vzpomínal, jak jej nechtěla komunistická hlídka pustit domů do rodné vesnice, když se vracel z války. Prý že je německý voják. No to byl. Jako všichni tady.
Jeden ze sousedů se účastnil bojů v Normandii - a řikal, že to byla čirá beznaděj, dívat se na ty nekončící řady vojáků, kteří přicházeli od moře.
Paní učitelka tehdy vzala mou fotografii dědečka a šla s ní do ředitelny. Soudruh ředitel byl sice komunista, ale obeznámen s poměry. Takže jí asi leccos vysvětlil. Fotku mi pak vrátila a řekla, že už ji nemám nikdy nosit do školy.
Nidko jiný fotku tehdy nepřinesl. Děti se totiž doma zeptaly rodičů a ti jim to rozhodně nedoporučili.
Tu dědovu fotografii ještě mám. Dnes bych mu položila spousty otázek. I všem ostatním. Jenže není komu. Nikdo z nich už nežije.
Renata Pospiechová
Historická či životní zkušenost
Dostali jsme se v našich životech do období, na které nejsme nijak a nikterak připraveni. Některé z nás zajímaly válečné zkušenosti předchozích generací více, jiné méně. Něco jsme se učili ve škole. Něco bylo možno si přečíst.
Renata Pospiechová
Zpožděné pololetní účtování
Poněkud se zpožděním se letos zamýšlím nad svým kulturním životem. Ke kultuře samozřejmě patří i knihy - ty neuvádím, i když samozřejmě pilně čtu. Po té neskutečné covidové pauze se kultura naštěstí zase rozjíždí.
Renata Pospiechová
Vánoce? Ukrajina.
Máme čas už velmi předvánoční. Vše, co k Vánocům patří, je tady - dárky, cukroví, kapr, stromečky, trhy. Jako každý rok. Přesto je to letos poněkud jiné. Ať chceme či ne, prožijeme Vánoce ve stínu války.
Renata Pospiechová
Omyl, nebo..?
V 90. letech teď už minulého století se toho dělo opravdu hodně. A politika zajímala v podstatě každého. Všichni chtěli být u toho. Změna střídala změnu a naděje a úžas a radost vládly celému státu.
Renata Pospiechová
Nepoučitelní?
Existuje - zřejmě početně stálá - skupina obyvatel, kteří jsou nepoučitelní. Nebo spíše nepřístupni jakémukoli poznání či faktům či historii či ... prostě se zdráhám napsat přímo, že jsou hloupí.
Renata Pospiechová
Dovolená
Tak máme zase září - prázdniny pryč, dovolená skončila. Po všech zrušených zahraničních zájezdech a dovolených z minulých let jsem se letos rozhodla pro Česko.
Renata Pospiechová
A válka trvá
Když začala válka na Ukrajině a pominul prvotní šok, konstatovala jsem, že nejhorší je, že si časem zvykneme. A je to tady. Zvykli jsme si.
Renata Pospiechová
Rusové a Rusko, co také jiného?
Bylo mi osm, když mě probudila matka a hlasem plným slz řekla - Rusi přišli, bude válka. Patří to k nejsilnějším vzpomínkám mého dětství. Venku chodili lidé s vozíky do obchodu pro mouku, rýži a jiné potraviny.
Renata Pospiechová
Moje devadesátky
Nedávno v televizi skončil poměrně úspěšný detektivní seriál s názvem Devadesátky. Hodně lidí jej sledovalo, mnoho se o něm diskutovalo, bylo vydáno nemálo článků. Nedívala jsem se.
Renata Pospiechová
Štědrý den
Trocha nostalgie - máme po Třech králích, takže Vánoce definitivně skončily. A Vánoce - to je především Štědrý den.
Renata Pospiechová
Nechtělo se mi...
Nechtělo se mi k tomu vůbec vyjadřovat. Nejsem totiž odborník. A že jich máme! Sociální sítě umožňují lidem vyjadřovat se naprosto ke všemu a v poslední době - možná z frustrace - máme nespočet odborníků na vakcinaci.
Renata Pospiechová
Jsem bílá
Hodně se teď mluví o rasismu. Všude možně - dokonce i ve fotbalu. A čím více se o rasismu mluví, tím více se jím zabýváme. Je to kontraproduktivní. Nikdy by mne nenapadlo přemýšlet o barvě kůže kohokoli
Renata Pospiechová
Prvňáčci
První školní den jsem pozorovala budoucí prvňáčky. Přišli do školy svátečně oblečeni, s rodiči, většinou měli na zádech aktovky. Vypadali natěšeně a dychtivě. Někteří se trochu styděli. Jiní byli sebevědomí až moc.
Renata Pospiechová
Kultura?
Každoročně přibližně v tuto dobu bilancuji své kulturní zážitky za uplynulé pololetí. Návštěvy kulturních akcí a událostí. Knihy vynechávám, televizi nepočítám. Letos není co bilancovat.
Renata Pospiechová
A ještě jednou žáci
Blíží se konec školního roku, který byl více než podivný. V současné době se bilancuje, ve školách vládne čilý ruch - život se vrací k normálu, konají se školní výlety i jiné akce, také se uzavírají známky.
Renata Pospiechová
Žáci
Slyšíme to všude kolem, píše se o tom, někteří i diskutují. Distanční výuka - co způsobila, jaké má klady, jaké zápory. A co převažuje. Někteří chválí, že žáci využili možnost naučit se lépe pracovat s technikou.
Renata Pospiechová
Nezlehčuji, ale..
Nedávno jsem se rozhodla zakoupit pro svého dvouletého vnoučka sedačku na kolo. Výběr je obrovský. A při tom vybírání jsem narazila na výzvu - a nezapomeňte na přilbu!
Renata Pospiechová
Zklamání?
Blahoslavení, kdo nic neočekávají. Vyhnou se zklamání. Tohle kdysi řekl anglický básník Alexander Pope. A tato jeho slova patří k mým oblíbeným, snažím se jimi řídit. Proto nemohu říci, že jsem zklamaná. Spíš překvapená.
Renata Pospiechová
Já a ON
Nejsem historička umění ani nijak jinak v umění či jeho dějinách vzdělaná. Jen prostě vnímám, jsem ovlivňována a někdy stojím v němém úžasu. Například takový Michelangelo Buonarroti.
Renata Pospiechová
Nějaké klady
Covid. Koronavirus. Nazýván tak či onak, změnil náš život. K horšímu. Opatření stíhají opatření, bez roušky už nevycházíme málem ani z ložnice, normální život se zastavil, kultura neexistuje, cestování není, děti se neučí.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 243
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 789x