Protože kluky od vedle jsem dnes celý den venku nezahlédla. Ale za jejich okny se modraly obrazovky počítačů. Zábava dnešních dětí. Mnozí dospělí v současné době děti litují, že nebudou ani moci jet letos k moři. No asi ne.
Nutí mne to k takovému trochu nostalgickému pousmání. Jistě, je to dáno generačním odstupem. Ostatně, je mi šedesát. Naše prázdniny kdysi?
Nejezdilo se nikam na dovolenou, maximálně nás máma a táta vzali na pár jednodenních výletů, Jinak jsme byli s bráchou a dětmi z okolí stále venku. Vstávali jsme pozdě, dali si studené mléko a makovec - a ven. Vybíjená, schovávaná, hra na četníky a zloděje, pouliční běhání, poznávání okolí vesnice, lezení po stromech, průzkum blízkých vojenských pevností, ležení v trávě, chytání žab ve strouze, trhání třešní v aleji a jejich okamžitá konzumace.. Nikdo neřešil hygienu a nikdo se o nás nebál, nebo nám to rodiče nijak moc nedávali najevo.
V poledne jsme si ohřáli oběd, který zaměstnaná máma uvařila den předtím, pak umyli nádobí a nakrmili naše králíky, kachny, slepice, husy a prasata. Zašli jsme s košíky pro trávu a užili u toho spoustu legrace, trhali jsme kopřivy a šlehali se jimi, sypali jsme drůbeži zrní a házeli ho po sobě, foukali jsme prasatům do šrotu. A pak zase rychle ven - až do večera.
Nevím, zda slunce hřálo méně, ale trávili jsme na něm celé dny a nikdy nás nikdo ničím nenamazal. Koupat jsme se chodili k blízké řece a většinou nám máma dala s sebou mýdlo, ať se tam i umyjeme. Pokud jsme se zrovna ten den nekoupali, večerní očista probíhala na dvoře v lavoru s nahřátou vodou.
Ale také jsme nesmírně rádi četli a štvalo nás, že knihovna je zavřená. Naštěstí sousedé měli dost knih a ochotně nám je půjčovali. Večer v televizi většinou nic zajímavého nebylo, hráli jsme hry až do úplného setmění - venku na chodníku. Táta se často přidal. Naučila jsem se takhle hrát karty - u světla pouliční lampy.
Večeřeli jsme, co dala zahrada a naše zdroje - já byla neskutečně masová a s chutí jsem konzumovala domácí uzené, tlačenku nebo cibulák, někdy domácí vajíčka.. O vegetariánství ani veganství jsme neměli potuchy. Vitamíny jsme získávali ze zeleniny na zahrádce a byla tam v té době i jablka, jahody, rybíz a angrešt, od sousedů k nám do zahrady padaly malé, ale nesmírně sladké hrušky. Jediným kupovaným ovocem byly melouny - považovali jsme je za neuvěřitelně exotickou lahůdku.
Neustále jsme po vesnici jezdili na kolech - bez přílby, bez přehazovaček, o elektrokolech nemluvě. Nikdy se nikomu nic zvláštního nestalo. Odřeniny se nepočítaly.
Chodili jsme k ohradě na statku krmit z ruky koně, dávali jsme jim trávu a starý chleba a hladili je po zádech, přičemž jsme lezli na vratké latě ohrady. Když byly žně, běhali jsme bosí po strništi a soutěžili, kdo doběhne dál. Dnes by to asi mohlo být bráno jako dobrá masáž chodidel. Také jsme běhali se smetáky a kbelíky za traktory a sbírali vytroušená zrníčka obilí. Všude se neskutečně prášilo. Někdy nás zemědělci svezli na kombajnu - to bylo vysoko! Bezpečnost nikdo neřešil.
Pokud jsme chtěli jet "na prázdniny", tak jedině k tetě a strejdovi - do města vzdáleného asi 5 km. d Ale spali jsme jinde než doma, to bylo něco.
Vzpomínka skáče za vzpomínkou. Je to příjemné vzpomínání.
Snad budou mít na co vzpomínat i dnešní děti.