Sbohem, Caesare

Vidím tě všude. Vchodové dveře do našeho domu. Několikrát jsme je natřeli sami, dvakrát je opravoval odborník. Poškrábal jsi je, když se blížila bouřka a ty ses jí bál. To jsme tě pak pustili do garáže. Na tvé místečko.

Tvé útočiště. Zalezl jsi tam do rohu a v poslední době jsi tam trávil hodně času. To už jsi chtěl mít klid. Střídal jsi polohávání na studené dlažbě a na velké podložce.

Opravdu velké, protože jsi potřeboval velký prostor. Jakožto velký pes - bernský salašnický. Pamatuji se, jak jsi vyrostl ze štěněcích let a my zakoupili vodítko. Mělo nápis - pro extra velké psy. A syn tě do něj poprvé zapnul a vyšel na procházku. Jen před naši zahradu - protože ty jsi zatáhl a vodítko pro extra velké psy bylo vejpůl. Tak jsme pak pořídili horolezecké lano.

Nejraději jsi ale měl svobodu - a dopřávali jsme ti jí co nejvíce. Zahrada byla prakticky tvoje. Dívám se, že se klubou tulipány. Těm jsi před pár lety utrhl a snědl všechny hlavičky. Psi to prý dělávají, dostal jsi vynadáno. Také smrčky kolem zahrady tě připomínají. To jsme zakládali tuhle zahradu a zakoupili třicet malých smrčků, které  manžel - tvůj páníček - pečlivě rozsadil kolem obvodu zahrady. A pak jsme přišli z práce a přes dvacet těch smrčků leželo pečlivě vyrovnaných na terase. Vyhrabal jsi je a donesl na terasu, aby ses pochlubil. No - pochválen jsi nebyl.

Kolem zahrady máme drátěný plot, u země jištěný dvojím ostnatým drátem. Protože jsi měl období, kdy jsi ten plot pečlivě zuby roztahoval tak dlouho, až vznikla díra dost velká na to, aby ses protáhl ven. Zpátky to ale nešlo. A tak jsi štěkal, že chceš domů. Pojistili jsme to tedy tím drátem. V období ještě před tím ses podhraboval pod plotem, prolezl ven - a pak stál před brankou a štěkotem se dožadoval návratu.

Na zahradě máme pítko pro ptáky, dost hluboké, takže jsi jim pravidelně upíjel. Jinak jsi ale vodu nesnášel. Při koupání jsme byli mokří úplně všichni, protože jsi v tom nechtěl zůstat sám. Tvůj odpor k vodě zesílila příhoda, která upevnila náš vzájemný láskyplný vztah.

Byl jsi mladý pes, když jsem s tebou šla na procházku do místní zámecké aleje. Bylo to v mrazivém zimním dnu, nikdo tam nebyl. Pustila jsem tě na volno a ty ses rozběhl. Běhal jsi nádherně, takovými plavnými skoky - jen jsi někdy tak tak dobrzdil. A tehdy se ti to málem stalo osudným. Došla jsem na konec aleje, ale ty nikde. Rozhlížela jsem se a volala. A vtom jsem spatřila - ale jen na okamžik - tvou hlavu. Alej totiž končí jezírkem, což jsi nemohl vědět. A to bylo zamrzlé, čili brzdit se dalo velice těžko. Navíc byla uprostřed vysekána díra, aby ryby dýchaly. A právě z té díry jsi na okamžik vystrčil hlavu. To aby ses nadechl. Protože jsi spadl do té díry a plaval pod ledem o svůj život. Vrhla jsem se na led a plížením, aby se pode mnou neprolomil, jsem se dostala k té díře. Bez rozmýšlení jsem vnořila ruce do ledové vody a šátrala po tobě. Naštěstí úspěšně a naštěstí jsi měl vodítko. Chytila jsem tě za něj a s vypětím všech sil vtáhla na led. Dodnes nevím, jak jsem to dokázala. Byl jsi neskutečně těžký. Leželi jsme pak spolu na tom ledu - ty jsi sotva dýchal a blil vodu. Já jsem funěla námahou a leknutím a mokrá bunda mi začala přimrzat k tělu. Nakonec jsem ji sundala a přikryla tě a třela, až ses dokázal postavit. Pak jsme došli k nejbžšímu domu a zavolali pomoc. Kupodivu jsem se tehdy v těch 15 stupních pod nulou ani nenachladila. A ty ses od té doby na mne díval tak oddanýma očima, jaké mají asi jen psi. Byla jsem prostě tvoje. A ty můj.

Na zahradě se také stále povaluje pár chumáčů tvých chlupů. Občas jsi línal. Donesla jsem kartáč a ty sis při jeho spatření lehl na záda a nastavil jsi břicho. Vyčesávala jsem tě, na břichu jsi to měl rád. Na zádech a ostatních částech těla jsi to snášel s výrazem - no dobře, ale piškotky pak budou!

Nejen zahrada, i terasa ti patřila. Byl jsi tam pořád. A když bylo teplo, byli jsme tam s tebou. To jsi měl rád. Když jsme kupovali nový stůl, koupili jsme co největší, aby ses pod něj vešel. Ale nevešel. Tehdy jsi přes zimu tak vyrostl, že jsi měl hlavu nad tím stolem.

Pořád tě vidím. Všude.

Dvanáct let jsi byl s námi.

V posledním roce ti ale bylo stále hůř. Nemocné klouby, pak i atrofie svalů. Dělali jsme, co jsme mohli, abychom ti zpříjemnili stáří.

Ale i léky proti bolesti pak přestaly zabírat.

Je to přesně týden. Minulou středu - 8. 3. - řekl veterinář, že se už příliš trápíš.

Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života.

Vydechl jsi s hlavou na mých chodidlech. Tak jsi to dělal, když jsi nechtěl, ať od tebe odejdu.

Někteří říkají, že odchod psa přebolí, když si člověk pořídí nového. Necítím to tak. Nedokážu tě nahradit.

Byl jsi totiž jedinečný.

Promiň, Caesare.

Strašně mi a nám všem chybíš.