Vzpomínky na Advent

Tak máme Advent. Mnozí se snaži o rozjímání, mnozí rychle dokupují dárky, další uklízejí jako o život, další shánějí nejkrásnější stromeček - prostě jak kdo chce. I my doma nakupujeme dárky, uklízíme, těšíme se.

A každou nedělí zapálíme svíčku. Dodržujeme určité tradice a rituály, které k tomuto období neodmyslitelně patří a které jsou nám vlastní. Tak jako každá rodina

A také se v tomto období tak nějak častěji vzpomíná.

Prožila jsem venkovské normalizační dětství. Adventní svíce jsme nikdy nezapalovali. Doma se samozřejmě uklízelo, ale tak nějak v klidu. Máma to stíhala, my s bratrem jsme nějak extra nepomáhali, měli jsme co dělat ve škole a navíc jako aktivní hudebníci měli v tomto období hodně vystoupení.

Doma to bylo tradiční - máma uklízela v domě, táta kolem něj. Advent vlastně začínal zabijačkou nebo lépe řečeno zabijačkami. Měli jsme dvě prasata a  každý v okolí další. Tak se stále zabíjelo, nosily se výslužky všem okolo a dostávali jsme výslužky od všech z okolí. Nedávno jsem zjistila, že se to dnes nesmí. Důvod neznám a ani nechci znát. Nezajímají mne podrobnosti každého absurdního nařízení.

Po zabijačce voněla doma jelita a jitrnice a tlačenka - a pro mne lahůdka z nejskvělejších: naložené maso k uzení. Pak se vyudilo a načali jsme první šrůtek - neskutečná lahoda. Něco uzeného máma zavařila do sklenic, to tam pak vznikl i takový slaný lahodný rosol. A některé šrůtky visely na půdě, také špek tam visel - a poblíž byl dědův nůž z války. Tím jsem si ukrajovala. Nezapomenutelná dobrota.

Ve sklepě také vonělo zelí naložené v kamenném hrnci a vedle v kóji voněla jablka z naší zahrady.

Okna jsme tehdy nezdobili, ale několika vlastnoručně vyrobenými papírovými řetězy jsme obtočili některé stromky na zahradě. Ty řetězy většinou zavál sníh nebo odvál vítr.

Máma pekla cukroví, u čehož jí pomáhal velmi ochotně táta, který u toho ochutnával rum. Později pomáhal rád i bratr, přiznávám, že oba to dělali raději než já.

Pak blíže k Vánocům už plaval ve vaně kapr. Koukali jsme na něj s bráchou, jak otvírá pusu a plave tam a zpátky. Potom najednou nějak zmizel, to ho táta tajně zabil.

A pak už stál na chodbě - říkali jsme v síni - stromeček a voněl celým domem.

Kdy naši nakupovali dárky, nevím. Ale vím, že táta jako horník měl určitá privilegia, takže většinou pár dnů před Vánocemi dovezl z Ostravy tehdy vzácné pomeranče i kakao a lískové ořechy.

V noci před Štědrým dnem máma namočila hrách na polévku.

A pak už nastal vytoužený Štědrý den. Od rána vládla příjemná a laskavá atmosféra. Lehce jsme posnídali a pak už se snažili nejíst.  Máma vařila oběd, táta jí trochu pomáhal, ale hlavně s námi dětmi zdobil stromeček. Měli jsme pestré různobarevné baňky, zlaté i stříbrné řetězy a také porcelánové ptáčky, kteří se přiklapovali na větvičky.

K večeři byla tradiční hrachová polévka z celého hrachu, bramborový salát z domácích brambor i zeleniny a smažený kapr. A jako dezert tzv. vánoční mačka, podávaná v tuhém stavu, nesmírně lahodná všehochuť z perníku, povidel, ořechů, hrozinek aj. Recept na tuto místní tradiční pochoutku má každá rodina svůj a každá mačka chutná trochu jinak a jinak vypadá.

Já mám recept po prababičce z konce 19. století. A tradiční mačka je vrcholem štědrovečerní večeře v naší rodině dodnes.

Už se těším.