Zítra slavíme Den otců. Tedy slavíme - ono se to v naší zemi moc neslaví. A to je škoda. Otec je pro dítě stejně důležitý jako matka.
Role otců se samozřejmě mění s dobou. Moje matka mi vyprávěla, jak její otec - můj dědeček - vždycky dostával u oběda největší a nejlepší kus masa. Protože to prostě byl otec. K otcům se kdysi vzhlíželo - s úctou a bázní. Otcové se tehdy moc jako otcové neprojevovali, spíše se vyskytovali v rodinách jako jakási neotřesitelná autorita. Ta doba je pryč.
Můj otec nedostával nejlepší kus masa, ani ho nevyžadoval. Byl to spíš táta než otec, a to v pravém slova smyslu. Na tehdejší dobu moderně vozil po vesnici kočárek, ale přesto ještě přetrvávalo to tradiční - máma se stará o dětí, táta spíše pracuje a vydělává peníze. Markantně se to projevilo v době, kdy se máma ocitla v nemocnici - a táta se měl o nás - mě a bratra, tehdy tak ve věku sedmi a šesti let - postarat. Staral se fajn, úplně jinak než máma. Byla s ním legrace a klid. Dodnes se pamatuji, jak nám podle pokynů, které dostal od mámy v nemocnici, vařil polévku. Zelňačku. Jenže ji uvařil z modrého zelí. Polévka měla nezapomenutelně nafialovělou barvu. Ale byla dobrá.
Teprve dodatečně jsem si plně uvědomila, jak úžasného jsem měla tátu. Každou neděli dopoledne bral mě a bratra na dlouhé procházky do přírody, ať může máma v klidu vařit oběd. Cestou nám vyprávěl, povídal si s námi, ukazoval vše okolo a mnohému nás naučil. S nekonečnou trpělivostí naučil bratra hrát šachy. S nekonečnou trpělivostí odpovídal na mé zvídavé otázky.
Ale Den otců jsme neslavili, ani jsme o něm nevěděli. Slavili jsme malinko Den matek - a hlavně Den žen.
Dnešní otcové se dětem většinou věnují naplno. Dokáží zastat úlohu matky v plné míře. Krmí miminka, přebalují je, samozřejmě vozí kočárky. Mnozí jsou i u porodu. Někteří kvůli tlaku doby, někteří z vlastní vůle.
Někdy mi připadá, že jsou do rolí otců tlačeni až násilně a že se trochu zapomíná na to, že muž je prostě muž.
Když jsem chodila se svým současným manželem, jednou jsem se ho zeptala, jaký má vztah k dětem. Trochu se zarazil a pak mi odpověděl, že žádný. Poněkud mne to překvapilo, ale jeho odpověď byla logická - neměl s dětmi žádné zkušenosti.
Až když se nám pak narodily naše děti, projevilo se, jak báječný je to táta. U porodu nebyl, tehdy to nebylo možné - a ani bych to nechtěla. Ale od malička byl pro děti jistotou a dával jim to, co já jako máma ne. To on vstával brzy ráno, protože já s tím mám obrovský problém. To on se s našimi dětmi díval na pohádky - a dodnes na to s úsměvem vzpomínají. Dokázal mě zastat ve všem, ale zároveň zůstal mužem - takže učil syna fotbal a dceru jezdit na kole. A oba lézt na stromy. A dělat věci, které by mne jako ženu nenapadly.
Pomáhal, když to bylo třeba a vždy byl dětem k dispozici. Stále má s dnes již dospělými dětmi výborný vztah.
Není otcem, ke kterému je třeba vzhlížet. Ani tátou, jakým byl ten můj.
Je milovaným taťkou.
A zítra slaví svátek.
V naší rodině ho slavíme.
